7.4.4 Specfické aktivity v oblasti kompetencí, správy a řízení

Aktivity zahrnované do správní režie a možnost využití specifických driverů procesní náročnosti.

Široká skupina firemních aktivit operativního charakteru je zaměřena na provozování, správu a údržbu nejrůznějších řídících a podpůrných systémů a databází, na interní všeobecnou komunikaci, na shromažďování nebo tvorbu dokumentace, případně na výkon plánovacích, provozních a hodnotících procedur, týkajících se firmy a firemních procesů jako celku. Všechny takové aktivity možno v určitém zjednodušení označit společným názvem „Podpora systému řízení“ a přistupovat k nim jako k aktivitě jediné

Tradiční řešení zařazovalo spotřebu zdrojů pro většinu takto provozovaných aktivit do oblasti správní režie, rozdělované společně s ostatními položkami z této oblasti (např. výdaji na reprezentaci) jediným klíčem, většinou úměrně objemu každé obchodní zakázky, měřenému finančními charakteristikami (typickým driverem byly vlastní náklady nebo prodejní cena).

Použití správní režie je dle našeho názoru správným řešením v tom smyslu, že mezi výše zmíněnými aktivitami není třeba rozlišovat – působí na firmu, resp. její správu (řízení) jako celek. Nesprávné je ovšem sloučení těchto aktivit charakteru „systémové podpory“ s dalšími aktivitami typicky řazenými do správní oblasti, jako jsou činnosti firmu reprezentující navenek, např. členství ve spolcích, sponzorství, vztahy k lokálním orgánům, organům státní správy apod. Jde o to, že tyto skupiny vykazují zcela odlišné charakteristiky, pokud jde o příčinné přiřazení spotřeby vstupů:

• aktivity reprezentující firmu navenek by měly svou spotřebou rovnoměrně zatěžovat výstup firmy, pokud nejsou velké rozdíly v ziskovosti, tradiční drivery vlastní náklady nebo prodejní cena jsou vyhovující.
• aktivity systémové podpory, přestože zatěžují celý podnikový výstup bez možnosti přesného rozvržení podobně jako v předchozím případě, jsou v mnohem větší míře spojeny s tržbou nebo ziskem, který přichází z procesně složitých obchodních aktivit: jedna koruna prodejní ceny nebo vlastních nákladů by měla nést mnohem větší zátěž náklady systémové podpory, než jedna koruna tržeb nebo vlastních nákladů z prodeje zboží.

Modelování hodnotových toků přináší možnost využití dvou specifických driverů „procesní náročnosti“, pro které lze odvozovat hodnoty přímo z nákladového modelu:

1. „Celková složitost procesu“ je definována jako celkový počet procesních uzlů vstupujících do obchodní aktivity (příklad: při prodeji zboží jde jen o jeden uzel „pořízení nákupem“, při prodeji výrobku vstupuje do tohoto uzlu n dalších procesů, odpovídajících jednotlivým komponentám výrobku, přičemž s každou vyráběnou komponentou vstupuje do tohoto „slotu“ proces výroba s dalšími uzly, kterými jsou např. sloty pro podprocesy „zajištění materiálu“, „zajištění výrobního místa“ „připravenost stroje“, „připravenost obsluhy“ „technologická připravenost“ s jejich dalšími sloty, pokud nebudou realizovány nákupem zvenčí – určení počtu uzlů pro konkrétní případ je rekurzívní procedura, ale výpočet není složitý.
2. „Celkový tok hodnoty procesem“ je definován jako součet hodnot (dané součtem přiřazených nákladů všech předchozích úrovní), vstupujících do uzlu z příslušného slotu, přes všechny uzly identifikované výše uvedenou rekurzí – výpočet je opět možný, jde o zřetězený součin matic (podle hloubky rekurze).