7.5.6 Nerozdělená, nevyužitá a neprodaná kapacita
Znalostní báze
Popularizační texty
Zúčtovací listy sešitu nákladového modelu pracují se třemi úrovněmi nevyužití kapacity kteréhokoli zdroje:
a)
O nerozdělené kapacitě hovoříme v případě, že je určitá část hodnoty příslušného zdroje na kterémkoli ze zúčtovacích listů vyřazena z kalkulačního výpočtu umístěním na příslušném řádku do sloupce „T“ – („Ven z modelu“).
b)
O nerozdělené kapacitě hovoříme v případě, že je určitá část hodnoty příslušného zdroje na kterémkoli ze zúčtovacích listů umístěna na příslušném řádku do sloupce „JA“ – („nevyužito?“). Taková kapacita bude specifickým nákladovým objektem v kalkulačním modelu, tj. její náklady (dané fixní částí hodnoty navázaných vstupů) nezatíží kalkulační sazby, ale upozorní v celkovém součtu za celý model (buňka G7 listu „Přehled n. toků“) na plánovaně nevyužitý potenciál, snižující ziskovost firmy.
c)
Neprodaná kapacita výkonu vzniká jako rozdíl mezi hodnotami v řádku 9 a 8 sloupce příslušného výkonu na listu „Sazby+param“. Taková kapacita bude specifickým nákladovým objektem v kalkulačním modelu, tj. její náklady (dané fixní částí hodnoty navázaných vstupů) nezatíží kalkulační sazby, ale upozorní v celkovém součtu za celý model (buňka O7 listu „Přehled n. toků“) na neplánovaně nevyužitý potenciál, snižující ziskovost firmy.
Popularizační texty
S kapacitou je to jasné. Bez kapacity – zastřené.
Vztah podnikových ekonomů ke slovu kapacita ovšem vyjasněný není. Kapacitu vnímáme, ale nic vážného si s ní začít nechceme. Podobně jako v případě nákladů obětované příležitosti. Od prvního k druhému ostatně není daleko, tedy pokud se zaměříme na kapacitu nevyužitou.
Ještě jeden pojem je s kapacitou úzce svázán, a tentokrát jde o pojem velmi používaný: fixní náklady. Fixní náklady jsou prakticky vždy spojené s nějakou kapacitou, přesněji s kapacitní mezí. Náklady na výrobní prostory, typicky fixní, zůstávají neměnné – až po onu kapacitní mez, kdy jsou stroje rozmístěny beze zbytku volné plochy a výroba běží v nepřetržitém provozu. Každý další požadavek na výrobu navíc už nutně povede k nové nebo rozšířené kapacitě – a tady pohádka o neměnnosti fixních nákladů končí. Jen v opravdu výjimečných případech je kapacitní mez v nekonečnu – takový poplatek za členství v hospodářské komoře se vám opravdu nenavýší, ať už vyrostete do jakékoli velikosti.
Vazba fixních nákladů na kapacitu formuje podobu křivky fixních nákladů v diagramu bodu zvratu: není to vodorovná čára, jak se obvykle kreslí, ale křivka schodovitá, kde výška i šířka schodu souvisí s velikostí kapacitní jednotky: tedy kapacity navíc, kterou v daném případě získáme po kapacitním rozšíření. Čím vyšší schod, tím také širší „nášlapná plocha“, tedy vodorovná hrana, vymezující úsek, kdy další růst požadavků na výrobu vykryje právě získaný kapacitní přírůstek.
Vyšší schod, paradoxně, zde zajišťuje vyšší pohodlí – pro delší období růstu máte jistotu, že kapacita bude dostačující. Vyšší schod ale znamená také delší dobu, než se vám takovým růstem podaří celou získanou kapacitu zaplnit – a tedy delší období ekonomické neefektivity: platíte za něco, co byste mohli zužitkovat, ale v danou chvíli nedokážete. A také větší riziko, že vám zaplacená, ale neprodaná kapacita „zůstane na krku“, protože předpokládaný růst se vůbec nedostaví. Majitelé hotelů a leteckých společností by teď mohli vyprávět…
Mimochodem: „neprodaná“ nebo „nevyužitá“? Na termínu zde opravdu záleží. Nevyužité kapacity bude více (pokud tedy tu využitou dokážete prodat): nevyužití označuje, že „máme prázdno“, ale to ještě neznamená, že někdo nečerpá související užitek – a ten někdo by vám měl zaplatit. Potřebujete-li posekat obilí, zaplatíte majiteli kombajnu poměrnou část z dvanácti měsíců jeho kapacity a je to tak v pořádku – jinak by těžko někdo do kombajnu investoval, když je užitečný jen jeden nebo dva měsíce v roce. Potřebujete-li odčerpat stoletou vodu z přízemí vašeho domu s jistotou, že pro vás zůstane nějaké čerpadlo volné, měli byste se připravit na to, že cena bude vysoká – nebude to ovšem ve stonásobcích, protože poměr mezi cenou za získání čerpadla a majiteli objektů, které zvýšení ceny neodradí od rozhodnutí vody se rychle zbavit, nastolí tržní rovnováhu někde „uprostřed“.
Prodaná nevyužitá kapacita se paradoxně neliší od kapacity neprodané v tom, co je ekonomicky významné: v možnosti alternativního (druhotného) využití. Dává vám tak skvělou příležitost – můžete dostat zaplaceno dvakrát. Když se vám podaří obilní kombajn na podzim levně přeplavit do Austrálie a tam absolvovat druhou sklizeň, nikdo v tuzemsku v příští sezóně protestovat nebude, že mu účtujete stále stejnou cenu – cena se začne snižovat až v důsledku případného následování vašeho kroku konkurencí (k čemuž po jisté době určitě dojde, pokud váš nápad ekonomicky dává smysl – třeba s ohledem na náklady zaoceánské přepravy).
Ještě jeden použitý termín si zaslouží pozornost: v úvodu předešlého odstavce se hovoří o „druhotném využití“. Připomíná to… ano, správně, využití odpadu. Nevyužitá kapacita ostatně jakýmsi odpadem skutečně je: podobnost se zbytkem barvy v plechovce (kterou je často zákazník ochoten zaplatit celou) se víc než nabízí. Měli bychom si proto také uvědomit: druhotné využití jakéhokoli odpadu nepřichází samo od sebe. V případě nevyužité produkční kapacity jde navíc o hodně drahé zbytky (zejména, když je cena utvářena náklady pokročilých technologií nebo kvalifikovaných zaměstnanců), takové odřezky zlatého plechu. I slovo „odřezky“ sem dobře zapadá – navzdory kombajnové analogii většina nevyužité kapacity nemá podobu souvislého úseku: typicky půjde o „hodinu tady a dvě hodiny támhle…“. Druhotné využití je tedy podmíněno minimálně třemi aktivitami, které podobně jako u jiných ušlechtilých odpadů musíme aktivně prosadit:
- vyhledávat všechna místa, kde nějaká nevyužitá kapacita vzniká, byť by šlo o malé části (spolupráce lidí přímo v produkčním procesu a tedy i jejich motivace je nevyhnutelná),
- snažit se předcházet zbytečně malým zbytkům, které jsou špatně druhotně využitelné, nebo takové zbytky nějakým způsobem „zcelovat“ (část Frantovy práce převedu na Jardu, aby měl Franta celé dva dny v měsíci k dalšímu využití),
- aktivně hledat druhotné zhodnocení, kdy prodej mimo podnik (Frantu pošlu na výpomoc k sousedům) bude zřejmě až druhá varianta z pohledu výhodnosti. Co kdyby se třeba elektrikář Franta kvalifikoval na revizního technika a nahradil tak doposud nakupovanou službu?
FINBlog 25.3.2021, www.financni-manazer.cz
Výukové texty
Aktivity zahrnované do správní režie a možnost využití specifických driverů procesní náročnosti.
Široká skupina firemních aktivit operativního charakteru je zaměřena na provozování, správu a údržbu nejrůznějších řídících a podpůrných systémů a databází, na interní všeobecnou komunikaci, na shromažďování nebo tvorbu dokumentace, případně na výkon plánovacích, provozních a hodnotících procedur, týkajících se firmy a firemních procesů jako celku. Všechny takové aktivity možno v určitém zjednodušení označit společným názvem „Podpora systému řízení“ a přistupovat k nim jako k aktivitě jediné
Tradiční řešení zařazovalo spotřebu zdrojů pro většinu takto provozovaných aktivit do oblasti správní režie, rozdělované společně s ostatními položkami z této oblasti (např. výdaji na reprezentaci) jediným klíčem, většinou úměrně objemu každé obchodní zakázky, měřenému finančními charakteristikami (typickým driverem byly vlastní náklady nebo prodejní cena).
Použití správní režie je dle našeho názoru správným řešením v tom smyslu, že mezi výše zmíněnými aktivitami není třeba rozlišovat – působí na firmu, resp. její správu (řízení) jako celek. Nesprávné je ovšem sloučení těchto aktivit charakteru „systémové podpory“ s dalšími aktivitami typicky řazenými do správní oblasti, jako jsou činnosti firmu reprezentující navenek, např. členství ve spolcích, sponzorství, vztahy k lokálním orgánům, organům státní správy apod. Jde o to, že tyto skupiny vykazují zcela odlišné charakteristiky, pokud jde o příčinné přiřazení spotřeby vstupů:
- aktivity reprezentující firmu navenek by měly svou spotřebou rovnoměrně zatěžovat výstup firmy, pokud nejsou velké rozdíly v ziskovosti, tradiční drivery vlastní náklady nebo prodejní cena jsou vyhovující.
- aktivity systémové podpory, přestože zatěžují celý podnikový výstup bez možnosti přesného rozvržení podobně jako v předchozím případě, jsou v mnohem větší míře spojeny s tržbou nebo ziskem, který přichází z procesně složitých obchodních aktivit: jedna koruna prodejní ceny nebo vlastních nákladů by měla nést mnohem větší zátěž náklady systémové podpory, než jedna koruna tržeb nebo vlastních nákladů z prodeje zboží.
Modelování hodnotových toků přináší možnost využití dvou specifických driverů „procesní náročnosti“, pro které lze odvozovat hodnoty přímo z nákladového modelu:
- „Celková složitost procesu“ je definována jako celkový počet procesních uzlů vstupujících do obchodní aktivity (příklad: při prodeji zboží jde jen o jeden uzel „pořízení nákupem“, při prodeji výrobku vstupuje do tohoto uzlu n dalších procesů, odpovídajících jednotlivým komponentám výrobku, přičemž s každou vyráběnou komponentou vstupuje do tohoto „slotu“ proces výroba s dalšími uzly, kterými jsou např. sloty pro podprocesy „zajištění materiálu“, „zajištění výrobního místa“ „připravenost stroje“, „připravenost obsluhy“ „technologická připravenost“ s jejich dalšími sloty, pokud nebudou realizovány nákupem zvenčí – určení počtu uzlů pro konkrétní případ je rekurzívní procedura, ale výpočet není složitý.
- „Celkový tok hodnoty procesem“ je definován jako součet hodnot (dané součtem přiřazených nákladů všech předchozích úrovní), vstupujících do uzlu z příslušného slotu, přes všechny uzly identifikované výše uvedenou rekurzí – výpočet je opět možný, jde o zřetězený součin matic (podle hloubky rekurze).
